Zkoušky kovatelnosti
Zkoušky kovatelnosti
• Zkouškou se zjišťuje kujnost oceli -> zpracovatelnost oceli za tepla
• Na předkované ocelové tyči provedeme zkoušku: děrovací, rozšiřovací, rozštěpení a rozkování
• Rozsah kujnosti je větší tím, čím je větší deformace bez vzniku trhlin -> na dobré kovatelné oceli NESMÍ po zkouškách vzniknout na hranách ani plochách ŽÁDNÉ trhlinky
Zkouška prokalitelnosti
• Na čelo standardního válcového vzorku, který se v peci ohřeje na teplotu kalení, ochlazuje ve zvláštním přípravku proudem vody
• Rychlost ochlazování je největší na kaleném čele a se vzrůstající vzdáleností od čela se plynule zmenšuje
• Po zakalení se na povrchu vzorku vybrousí podélně ploška v hloubce 0,4 mm, na níž se zjišťuje tvrdost HV v postupně se zvětšujících vzdálenostech od kaleného čela
• Zjištěné hodnoty tvrdosti v jednotlivých bodech vyneseme do diagramu a jejich spojením dostaneme křivku prokalitelnosti -> lze z ní stanovit hloubku prokalitelnosti, tak že pro tvrdost odpovídající 50 % martenzitu pro daný obsah uhlíku odečteme příslušnou vzdálenost od čela
• S použitím diagramu stanovíme kritický průměr, který se ještě prokalí
• Vzhledem k povolenému rozmezí chemického složení u dané oceli podle materiálového listu určitá ocel bude prokalitelná v určitém rozmezí tzv. pásu prokalitelnosti
• U ocelí se zaručenou prokalitelností musí křivka prokalitelnosti každé tavby ležet uvnitř pásu prokalitelnosti
• Prokalitelnost lze také zjistit: že z dané oceli zakalíme válečky různého průměru, které napříč rozřízneme (např. tenkým brousicím kotoučem) a na jejich příčném průřezu zjišťujeme průběh tvrdosti
Jiskrové zkoušky
• Použití: Určení druhu neznámé oceli
• Při zkoušce se používá sady ocelových vzorků o známém chemickém složení
• Při zkoušce (provádí se na brusce) se postupuje tak, že se k brousicímu kotouči přitlačuje současně vzorek neznáme oceli a vzorek oceli ze sady
• Vzorky ze sady vyměňujeme tak dlouho až jsou jiskry obou ocelí stejné „stejné“
